Video sequence

Galicie

V Galicii se poutní cesty sbíhají do jediného místa: do Santiaga de Compostela. Tyto cesty, po kterých již stovky let kráčí poutníci, procházejí místy s bohatou historií. Mosty překlenují řeky a spojují vesnice na obou březích. Kroky poutníků procházejí touto krajinou plnou zeleně. Rádi se zastaví, aby se napili a osvěžili v křišťálově čisté vodě ve stínu stromů. Zvuk vodopádu láká poutníka, aby si ulevil unaveným nohám v přírodní tůni.

Klid okamžiku doprovázený sotva znatelným vánkem uprostřed kruhových forem, které nám zanechali naši předkové. Kdo byli tito dávní stavitelé? Dělí nás tisíce let a nechávají naší fantazii volnost, aby doplnila obraz těchto pozůstatků.

Tento poloostrov je bičován větrem a vlnami, tváří v tvář nekonečnosti oceánu. Co motivovalo tuto dávnou civilizaci, aby sem přišla a postavila tyto objekty, jejichž účel nám dnes uniká? Kámen je všude a vítr přináší chuť soli. Minerální energii tohoto místa je znatelně cítit. Slunce kreslí stíny které se prodlužují jak postupně mizí za obzorem.

Templářský hrad v Ponferradě je součástí poutní cesty, a ve svém románu „Poutník do Santiaga“ mu Paolo Coelho přisuzuje důležitou roli. Odtud musí poutník ještě několik dní kráčet, než se dočká dlouhého stoupání, které ho zavede do Galicie. Poté projde kolem hraničního kamene a vstoupí do vesnice O Cebreiro.

Právě poutníci oživují tuto malou vesnici, která si zachovala svou původní podobu, jako by se zde zastavil čas. Kamenné domy s doškovými střechami dodávají tomuto přívětivému místu jedinečný charakter.

Večer se zde koná mše a po eucharistii obklopí poutníci faráře, aby přečetli modlitbu ve všech přítomných jazycích.

O několik dní později se poutník přiblíží ke katedrále svatého Jakuba. Po celou dobu své cesty byl veden hvězdami až sem, do Compostely - „Compost-Stella“, kde hvězdy sestupují na Zemi. Světlo vstupuje do hmoty. Ale cesta zde nekončí, bude pokračovat až do Fisterry, fini-sterra, kde Země končí a ustupuje oceánu.

Na tomto místě, na pláži Arnela, tváří v tvář příboji, poutník odloží svůj batoh a bude čekat na to, co slíbily přinést vlny: materia prima, která ho naučí vidět skutečnost za přeludem. Možná bude muset čekat dlouho, a pokud náhodou potkáte poutníka-ducha, možná je to právě on.

Přítomnost

Skutečná autentičnost je dar, který se jmenuje „přítomnost“.

První sluneční paprsky prorážejí závoj. Napřímím se a protáhnu se na špičkách. Zvedám ruce, abych tento okamžik přivítal. Hluboce a zvučně se nadechnu. Cvrlikání ptáků doprovází zrod tohoto dne. Dech se zvedá, vědomí se probouzí. Tento okamžik plnosti, kdy se vše živé spojuje v rodící se harmonii, mě vybízí, abych se otevřel a vyjádřila svou radost.

Krok doleva, krok doprava, pak pomalu otáčím rukama. Nechávám svůj hlas přirozeně unikat. Vstupuji do této harmonie, mé tělo se přizpůsobuje vibracím zvuků, které vydávám. Jaká síla to umožňuje a vede mě, aniž bych o tom přemýšlel? Moje myšlenky se vyjasňují, vychutnávám si jednotu mezi svým tělem, dechem a hlasem, který se tak uvolňuje. Jakou magií je to tak jednoduché?

Jakmile jsem naplněn tímto pocitem pohody, jsem připraven se otevřít, jsem připraven ožít, jsem připraven být sám sebou. Je to mé tělo nebo mé myšlení, co se povznáší? Je to uvědomění, rozkvetlé „já“, které mi umožňuje vstřebat autentičnost tohoto okamžiku, tento úžasný pocit, že jsem naživu.

V tomto pocitu pohody, bez jakéhokoli úsilí, mi z hrdla vychází spontánní zpěv. Naplňuje mě pocit svobody a sounáležitosti s tímto světem barev a harmonií. Jsem přítomný, na své cestě, a toužím sdílet tyto okamžiky naplnění.

Věčnost.

Stromy cloní pronikavé světlo a pod jejich listy cítím klid okamžiku. Mé kroky mě vedou dál a dál po stezce, bez konkrétního cíle, jen pro radost.

Dech větru je stále méně vzrušující. Tanec listí zpomaluje své tempo a ruch kolem mě je sotva znatelný. Ptačí zpěv klesá o oktávu. Všude je klid a mír.

Kam mě vedou mé kroky? Vzhlédnu ke korunám stromů. Cítím, jak se mé kroky zlehčují, a začínám se osvobozovat od gravitace. Cítím lehkost pohybu. Výš a výš.

Kdo jsem? Aktér lidského života, nebo jen pozorovatel? Jdu ve stopách filosofů, kteří touto cestou již prošli, nebo jsem objevitel na neznámé stezce? Proč by tato otázka měla být tak důležitá?

Abychom znovu a znovu povstávali. Stoupat až k bodu, kdy oko přestane vnímat detaily a zaměří se na to podstatné. Pocítit rovnováhu, jako bychom letěli beztížně a nestarali se o zbytek. Kde je toto místo a jak se tam dostanete?

Rozhostí se ticho, zmizí pojem času. Nezáleží na hodinách ani dnech, vše splývá v bezčasový prostor, vše se sbíhá k jednotě.

A v tomto vnímání jsem spatřil věčnost. Věčnost prostého, upřímného života bez jakýchkoli výsad. Prostě jen být, být sebou. Cítil jsem věčnost kolem sebe i v sobě. Ne neklid, ale uklidňující, laskavou harmonii.

Věčnost.

Ponořte se do života Kubánců díky našemu místnímu průvodci, který nám ukázal méně turistické stránky tohoto sluncem zalitého ostrova.

Podzim

Jakmile slunce začne klesat k obzoru, světlo získá načervenalý nádech a kontrasty se zvýrazní. V pohlazení větru se listy stromů oblékají do teplých barev, jako by chtěly udržet letní teplo při životě.

Jako malá papírová letadélka ukládají svá poselství a vytvářejí třpytivý barevný koberec. Ty nejšťastnější se nechávají unášet větrem, daleko, daleko, aby splynuly s ostatními v pomíjivou mozaiku.

Když se slunci podaří zastínit mraky, zlaté záblesky se usadí v údolích. Všechno se uklidní. Klid se postupně vrací. Příroda vydala své plody a chystá se k odpočinku. Réva shodila své hrozny a ptáci posbírali poslední zbytky. Řady vinic byly vyklizeny, aby uvolnily místo větru, který bude brzy foukat z hor.

V tichu slunečného dne zesílí hukot potoka, který je živen nesčetnými kapkami deště nasátými z horských svahů.

Na dožínkové slavnosti, mezi hosty, zatančíme pomalý a pak rychlý tanec, jako mrtvé listí zachycené ve vichřici, bičované poryvy rozbouřeného větru.

Před mlhou, deštěm a nakonec sněhem přicházejí bez varování v těžkém kočáře, chceme co nejlépe využít slunce, které nás stále hřeje, a vychutnat si tyto vzácné okamžiky pestrobarevné přírody.

Stromy brzy pustí mízu až ke kořenům. Jsou holé, téměř v rozpacích z tohoto stavu neskrývané intimity. Vše je připraveno k odpočinku, než je přikryje chmýří s bělavou hebkostí.

Podzime, cítím tvé hluboké kořeny v zemi, oči se mi zavírají a myšlenky se obracejí dovnitř - domluvil jsem si schůzku sám se sebou.