- Věčnost
- Text filmu
Věčnost.
Stromy cloní pronikavé světlo a pod jejich listy cítím klid okamžiku. Mé kroky mě vedou dál a dál po stezce, bez konkrétního cíle, jen pro radost.
Dech větru je stále méně vzrušující. Tanec listí zpomaluje své tempo a ruch kolem mě je sotva znatelný. Ptačí zpěv klesá o oktávu. Všude je klid a mír.
Kam mě vedou mé kroky? Vzhlédnu ke korunám stromů. Cítím, jak se mé kroky zlehčují, a začínám se osvobozovat od gravitace. Cítím lehkost pohybu. Výš a výš.
Kdo jsem? Aktér lidského života, nebo jen pozorovatel? Jdu ve stopách filosofů, kteří touto cestou již prošli, nebo jsem objevitel na neznámé stezce? Proč by tato otázka měla být tak důležitá?
Abychom znovu a znovu povstávali. Stoupat až k bodu, kdy oko přestane vnímat detaily a zaměří se na to podstatné. Pocítit rovnováhu, jako bychom letěli beztížně a nestarali se o zbytek. Kde je toto místo a jak se tam dostanete?
Rozhostí se ticho, zmizí pojem času. Nezáleží na hodinách ani dnech, vše splývá v bezčasový prostor, vše se sbíhá k jednotě.
A v tomto vnímání jsem spatřil věčnost. Věčnost prostého, upřímného života bez jakýchkoli výsad. Prostě jen být, být sebou. Cítil jsem věčnost kolem sebe i v sobě. Ne neklid, ale uklidňující, laskavou harmonii.
Věčnost.
- Podzim (sezónní cykly)
- Text filmu
Podzim
Jakmile slunce začne klesat k obzoru, světlo získá načervenalý nádech a kontrasty se zvýrazní. V pohlazení větru se listy stromů oblékají do teplých barev, jako by chtěly udržet letní teplo při životě.
Jako malá papírová letadélka ukládají svá poselství a vytvářejí třpytivý barevný koberec. Ty nejšťastnější se nechávají unášet větrem, daleko, daleko, aby splynuly s ostatními v pomíjivou mozaiku.
Když se slunci podaří zastínit mraky, zlaté záblesky se usadí v údolích. Všechno se uklidní. Klid se postupně vrací. Příroda vydala své plody a chystá se k odpočinku. Réva shodila své hrozny a ptáci posbírali poslední zbytky. Řady vinic byly vyklizeny, aby uvolnily místo větru, který bude brzy foukat z hor.
V tichu slunečného dne zesílí hukot potoka, který je živen nesčetnými kapkami deště nasátými z horských svahů.
Na dožínkové slavnosti, mezi hosty, zatančíme pomalý a pak rychlý tanec, jako mrtvé listí zachycené ve vichřici, bičované poryvy rozbouřeného větru.
Před mlhou, deštěm a nakonec sněhem přicházejí bez varování v těžkém kočáře, chceme co nejlépe využít slunce, které nás stále hřeje, a vychutnat si tyto vzácné okamžiky pestrobarevné přírody.
Stromy brzy pustí mízu až ke kořenům. Jsou holé, téměř v rozpacích z tohoto stavu neskrývané intimity. Vše je připraveno k odpočinku, než je přikryje chmýří s bělavou hebkostí.
Podzime, cítím tvé hluboké kořeny v zemi, oči se mi zavírají a myšlenky se obracejí dovnitř - domluvil jsem si schůzku sám se sebou.