Stromy cloní pronikavé světlo a pod jejich listy cítím klid okamžiku. Mé kroky mě vedou dál a dál po stezce, bez konkrétního cíle, jen pro radost.
Dech větru je stále méně vzrušující. Tanec listí zpomaluje své tempo a ruch kolem mě je sotva znatelný. Ptačí zpěv klesá o oktávu. Všude je klid a mír.
Kam mě vedou mé kroky? Vzhlédnu ke korunám stromů. Cítím, jak se mé kroky zlehčují, a začínám se osvobozovat od gravitace. Cítím lehkost pohybu. Výš a výš.
Kdo jsem? Aktér lidského života, nebo jen pozorovatel? Jdu ve stopách filosofů, kteří touto cestou již prošli, nebo jsem objevitel na neznámé stezce? Proč by tato otázka měla být tak důležitá?
Abychom znovu a znovu povstávali. Stoupat až k bodu, kdy oko přestane vnímat detaily a zaměří se na to podstatné. Pocítit rovnováhu, jako bychom letěli beztížně a nestarali se o zbytek. Kde je toto místo a jak se tam dostanete?
Rozhostí se ticho, zmizí pojem času. Nezáleží na hodinách ani dnech, vše splývá v bezčasový prostor, vše se sbíhá k jednotě.
A v tomto vnímání jsem spatřil věčnost. Věčnost prostého, upřímného života bez jakýchkoli výsad. Prostě jen být, být sebou. Cítil jsem věčnost kolem sebe i v sobě. Ne neklid, ale uklidňující, laskavou harmonii. Věčnost.