Slunce vychází za horskými hřebeny. Noc ustupuje svítání. Krajina se odhaluje v namodralých tónech, aby uvolnila místo zářivému slunci. Tón hor si však zachovává ledovou atmosféru, která svědčí o přetrvávajícím chladu ve výškách.
Stromy si ponechávají svůj bílý plášť, aby se pod vlivem teplých paprsků postupně svlékly. Ticho ruší jen zvuk kroků na zmrzlém sněhu.
Chladná struktura kusů ledu, které se lesknou pod slunečními paprsky, stírá detaily a obrysy těchto podivuhodných pomíjivých forem. Jejich obrysy se kapku po kapce mění a jsou stále hladší a hladší jako zrcadlo. Světlo si razí cestu skrz a odhaluje jejich nitro. Objevují se sotva znatelné detaily. Oko se postupně přizpůsobuje a objevuje překvapivé vzory, které evokují mistrovskou kreativitu přírody.
Jejich kořeny jsou dobře zakotvené v zemi, stojí tam majestátně, ve skupinách nebo osamoceně. Jejich větve se rozevírají jako paže, které zachycují a přenášejí vzkazy větru. S trochou vytrvalosti se nám může podařit zachytit slova a melodie tohoto světa žijícího na jiné frekvenci, než je ta naše.